Předkládáme vám zajímavý rozhovor s Dr. Rainerem Stroblem, rakouským sociálním psychiatrem. Řada informací z rozhovoru by byla pro rodiče lidí s duševním onemocněním velmi užitečná, zvláště když by se k nim dostala co nejdříve po výskytu duševního onemocnění. Letitá lékařská zkušenost Dr. Strobla a přístup k léčení by mohla být vzorem pro probíhající reformu psychiatrické péče. Článek přeložila paní Zina Modlitbová.
"Vždy jsem se snažil porozumět podstatě (jádru) jejich výpovědí"
Dr. Rainer Strobl pracoval desítky let jako nadšený sociální psychiatr se zaměřením na léčení schizofrenních onemocnění. Dlouholetí členové organizace HPE na něho vzpomínají jako na vedoucího lékaře oddělení na universitní klinice v nemocnici AKH Wien a psychiatra v sociálně psychiatrickém centru.
Svůj profesní život jste dlouhá léta věnoval lidem, kteří trpí onemocněními schizofrenních forem. Co Vás fascinuje na tomto onemocnění, popř. na lidech, kteří těmito nemocemi onemocní?
Schizofrenie je sfinga, kdo nahlédne do jejího zákulisí, přibližuje se existenci lidského bytí. Tato nemoc byla popsána už v době antiky, vyskytuje se na celém světě bez ohledu na dobu, místo, náboženství a kulturní zázemí. Pravděpodobnost výskytu schizofrenie v populaci je srovnatelná s Gaussovou křivkou stupně inteligence v populaci. Mnoho filosofů se touto "pomateností" zabývalo (Sokrates, Platon, Jaspers, Foucault) a došli k závěru, že psychotický stav bytí můžeme chápat jako "symbol lidstva", neboť provází lidstvo po celou dobu jeho existence. (viz. A. Moldzio: Schizofrenie – filozofické onemocnění? KN 2004). Psychiatr Benedetti (1994) popisuje schizofrenii jako "předimenzovaný mikroskop", který umožňuje vidět schované lidské formy bytí. Já sám jsem se toho hodně naučil od schizofrenních lidí, více než z knih. Vždy jsem se snažil brát vážně výpovědi pacientů. Důsledně naslouchat a učit se, to mohu doporučit všem při psychiatrických činnostech.
Už nějaký čas jste v důchodu. Chybí Vám pacienti?
Už sice nemám svou lékařskou ordinaci, ale pořád dělám hodně činností, kde mohu uplatnit svoje dlouholeté odborné zkušenosti. V organizaci PRO MENTE Korutany jsem členem dozorčí rady a z PSD Wien mě oslovil vedoucí lékař Dr. Psota s návrhem mého členství v dozorčí radě a spolupráci při vzdělávání lékařů. Vytvořil jsem speciální skupinovou terapii pro lidi s psychickým onemocněním a ve dvoutýdenních intervalech školím lékaře organizace PSD Wien.
V čem spočívá tato speciální skupinová terapie?
Lékaři a psychoterapeuti mají sklony k tomu, považovat symptomy psychotiků jenom za symptomy nemoci. Mnoho z nich se během studia velmi málo naučilo porozumět psychotickým stavům. Psychoterapie těchto lidí musí být psychoticky specifická a se specifickým tématem, neboť oni se setkávají v běžném životě s jinými tématy než průměrný člověk. Např. já se pacientů velmi často ptám, jakou měli cestu. Zní to banálně, je to ovšem velmi důležité, protože jsou někteří nemocní v terapeutických skupinách, kteří během jízdy metrem musí vystoupit ve stanici, neboť mají velmi silný pocit neklidu. Takové maličkosti jsou velmi rušivé v normálním dni a je nutno se na ně ptát při terapiích a vzít je na vědomí.
Je možné tedy porozumět psychotickým stavům člověka, který onemocněl schizofrenií? Při psychóze, kde každé "sebehodnocení" vyzní do ztracena, jsou nemocní také i pro jejich okolní svět nepochopitelní.
V psychóze jsou lidé se schizofrenií nepochopitelní pro současný svět, ale přesto mají velmi silnou potřebu být pochopeni. Jedním z mých stěžejních výzkumných bodů byla psychotická regrese, tzn. lidé se schizofrenií se vracejí do dětského vidění světa, vnímání a prožívání. Stejně jako u malých dětí je jejich vidění světa egocentrické, jejich vlastní prožitky, vlastní přání, všechno to je bráno jako jedině platné a pravdivé. Psychotičtí lidé žijí opět jako malé děti v kouzelném světě, i když ve zdravém stavu jsou zralé osobnosti. Regrese vede k zosobnění. Může se stát, že považují svou matku za čarodějnici nebo za všemocnou léčitelku, souseda za démona nebo ďábla.
Zabýval jste se velmi intenzivně speciální formou psychotického myšlení "konkretismem". Můžete nám to pro pochopení vysvětlit na příkladech konkrétního myšlení?
Dříve zmíněná regrese psychotických pacientů vede k poznání vlastního druhu logiky konkrétního myšlení. Abstraktně- symbolické je trvání na základních konkrétních významech slov. Např. Pacientka jde na úrazovou chirurgii s problémem, že má prasklou lebku, určitou "zlomeninu" v hlavě a potom se zjistí, že jí "táhne mnoho mužů hlavou" a ona toto "tažení" nezažívá (nevnímá) obrazně, ale živě a konkrétně. Další pacient chtěl vidět měsíc a jel k měsíčnímu jezeru. Jiný pacient slyšel hlasy a šel k lékaři, aby si nechal vyjmout strojek, který vydává zvuky. Jiná pacientka věří, že ve všech ulitách šneků jsou odposlouchávací přístroje (ucho – vypadá jako šnek). Další pacient měl pocit, že o něm mluví lidé a myslel si, že i lidé, bydlící v bytě nad ním (sousedé nahoře), o něm mluví a chtějí mu uškodit. Jiný pacient si i v horkém letním dni oblékl při rodinné oslavě zimní kabát, aby se chránil před "ledovou" atmosférou. Jiní mají strach před odvozem odpadků, protože se cítí jako odpad společnosti. Ruku v ruce se společnými vlastnostmi jako červená na semaforu, červená květina, červená vlajka, dokáží psychotičtí pacienti vidět spojení mezi objekty, které nemají nic společného. Jedna pacientka věřila, že je jí 1000 let a ve skutečnosti jí bylo 30 let. Vysvětlilo se, že se ztotožnila s tisíciletým osudem útisku žen. Typickým znakem této "logiky" je, že spolu souvisí společné vlastnosti a ne objekty.
Abychom pochopili lidi nemocné schizofrenií, měli bychom mít porozumění pro tuto logiku myšlení?
Nemocní lidé jsou velmi vděční, pokud se někdo snaží s nimi jejich prožitky pochopit a vysvětlit. Terapeut je určitým způsobem tlumočník, který mezi dvěma jazyky, v tomto případě mezi srozumitelným a nepochopitelným světem. Z tohoto důvodu potřebuje mít znalosti, poznatky tohoto jiného světa, neboť může mu být průvodcem v džungli jen tehdy, pokud ji sám zná.
Je o Vás známo, že vaším upřímným jednáním s pacienty, jim kladete otázky, které poskytují důležité informace a vytváří rychlý a dobrý kontakt k emocím pacientů. Co je přitom důležité?
Když mám upřímné a jisté chování k pacientovi, uznávám ho v jeho světě a chci mu porozumět, tak také druhá strana je upřímná a vstřícná. Není tak důležitý výběr slov, ale souznění emocí se slovy. Lidem se schizofrenním onemocněním nemůžete nic předstírat, mají na to citlivé uši. Nevědomé, neverbální je v popředí. Tito lidé se orientují podle řeči těla. Pokud je někdo povrchně zdvořilý a vystupuje sebevědomě, je velmi rychle odhalen. Proto vyžadují psychotičtí lidé radikální autentičnost, upřímnost při jednání. Jeden pacient mi jednou tvrdil, že je Bůh. Spontánně jsem jeho výrok přijal tím, že jsem řekl, že jsem velmi překvapen a musím to dnes povykládat doma, že jsem potkal Boha. Jeho reakce skončila smíchem a krátkodobým odstupem od tohoto bludu. Takovému pacientovi tato slova v tom okamžiku pomohla, v jiných situacích a u jiných lidí by mohla nastat nevhodná reakce.
Takové jisté zacházení nemají členové rodiny, neboť jsou sami nejistí, bojácní, cítí se vinni….
Ano, na základě velmi silných citových pout v rodině jsou často právě velmi napjaté vztahy k blízkým členům rodiny. Pokud má člen rodiny strach, mají pacienti pocit, že jejich strach je oprávněný. Pokud je někdo nejistý, tak to potvrzuje nedůvěru. Pokud má někdo pocit viny, tak mají pacienti pocit, že skutečně vina existuje. Vše, co členům rodiny pomáhá, aby neměli strach a byli si jistější, uvolňuje také chování k nemocnému členu rodiny.
Jak zacházíte jako terapeut s bludnými představami?
Uvedu Vám příklad: sedíme společně v místnosti a Vy řeknete, že je tu velká zima a je potřeba otočit kohoutkem u topení, já řeknu, že je tu velké teplo a je nutné vypnout topení. Jedná se o subjektivní pocity, které s objektivní realitou nemají nic společného. Stejné je to s bludy. Nyní jde o schopnost prosadit se. Vy chcete zatopit, já chci topení vypnout, z toho může vzniknout mocenský boj – v ideálním případě najdeme kompromis. U člověka s psychotickými bludy vzhledem k jeho egocentrismu se neshodneme na kompromisu. On/ona jsou právo, kdo s nimi nesouhlasí, je zrádce schovávající se pod deku. Nemůžu ho jako protivník o opaku přesvědčit, musím akceptovat jeho názor, mohu ale také požadovat, aby akceptoval můj názor. Můžu říci: "Já to vidím takto, vy to vidíte jinak. Co s tím uděláme?" Když mi pacient řekne:"Vy mi rozumíte, pojďte se mnou na policii "udat" souseda. Potom mu řeknu, že se to neslučuje s mým míněním. Dlouhodobě silně paranoidní pacient, který všechny pomocné systémy včlenil do svých pronásledovaných bludů, se mě při rozloučení při ukončení mé praxe zeptal, zda-li jsem mu vždy všechno věřil. Na to jsem nemohl říct ano a ani ne. Řekl jsem mu, že jsem se vždy snažil porozumět jádru jeho výpovědi. S tím byl spokojen a mohl se se mnou v pohodě rozloučit.
Uznání a pochopení jsou velmi důležité a mají jasné hranice. Je to velmi důležitá informace pro členy rodiny. Pochopení neznamená uspokojení dětských, nerealistických potřeb pacientů.
V žádném případě. Při regresi dochází k dětinským nárokům vůči lidem okolo, především vůči rodičům, ale také vůči terapeutickým ošetřovatelům. Pokud bychom se v psychiatrických zařízeních zaměřili na uspokojení dětinských potřeb pacientů, během krátké doby bychom měli dětskou školku. Empatie, vcítění se škodí tehdy, pokud vedou k splynutí a posílení vlastního Ega. Vlastní postoj musí zůstat zachován, aby nemocná osoba měla také protějšek. Nebezpečí spočívá v tom, že rodiče mají sklony, čím dětinštější a bezmocnější jejich už dlouho dospělé dítě je, opět se automaticky stát maminkami a tatínky a nemocnému splní každé jeho přání. To je špatně, neboť člověk snadno sklouzne do symbiózy s nemocnou osobou – v nejhorším případě nemocný člověk nedokáže rozlišovat mezi sebou a matkou, a to je nebezpečné pro obě strany. Odstup – i prostorový – je zde často nepostradatelný. Členové rodiny by neměli mít žádné všemocné představy o možnostech záchrany svých dětí. Musí své kompetence odevzdat především ve fázích nemoci profesionálním pečovatelům, nebrat je jako konkurenci, ale důvěřovat jim, že svou práci dělají dobře.
Z důvodu pocitu viny se mnoho rodičů takto chová – pokouší se splnit z pocitů nevědomého selhání nyní všechny potřeby svých nemocných dětí – ale právě to je špatné. Jak se člověk může dostat z tohoto začarovaného kruhu?
Pocity viny jsou pocity a ne realita. Přesto má spousta lidí dojem, že když mají pocity viny, je to důkaz, že něco bylo špatně. Rodiče si myslí, že udělali někde chybu, ale není možné vyrobit nemoc. Také někteří nemocní mají sklon k hledání viny u rodičů. Hledání viny v minulosti není smysluplné, člověk se jen snaží objasnit věci, které jsou neobjasnitelné. Když někdo jede do Vídně si prohlédnout kostel Sv. Štěpána, ale omylem se ocitne na náměstí Karlsplatz, tak mu nepomůže ztrácet čas zkoumáním, kde se stala chyba. Tento člověk potřebuje pomoc, aby se dostal ke kostelu Sv. Štěpána. Rodiče jsou tady proto, a nejsou to stejní lidé jako byli před 20-ti lety, aby nemocným dospělým dětem, které nyní potřebují pomoc, pomohli se posunout dál.
Jamine Berg-Peer, matka dcery, která onemocněla schizofrenií, napsala mnoho knih a jednou při přednášce vyřkla pointu: "Největším bludem je víra, že jako člen rodiny umím vytvořit schizofrenii."
Nebezpečím je, že schizofrenní egocentrismus někdy zasáhne i členy rodiny. Když pacienti mají návrat nemoci (regresi), jsou v jejich očích rodiče všemocní – jak v negativním, tak i v tom pozitivním smyslu. Pokud rodiče přijmou roli všemocného, mají sklon přeceňovat svůj vliv. Členové rodiny nezpůsobili onemocnění, ani nejsou schopni ho odstranit ze světa.
Jaký význam mají léky při léčení schizofrenních onemocnění?
Léky mají velmi důležitý účinek. Psychózu můžeme chápat jako plošný požár neuronů, jako extrémní stav vzrušení v určitých oblastech mozku. Následkem je obrovský strach, podrážděnost, poruchy vnímání, poruchy myšlení, tedy známé pozitivní symptomy schizofrenního onemocnění. Léky jsou určené k získání kontroly nad "plošným požárem". Sensitivita (citlivost) schizofrenních lidí se dá srovnat s citlivou kůží nebo citlivýma očima, které velmi citlivě reagují na sluneční záření. Léky slouží jako dobrý ochranný krém proti slunci nebo jako sluneční brýle, aby ochránily citlivou kůži nebo oči.
Na závěr… chtěla bych pozvat všechny, co se cítí osloveni, na "jour fix" organizace HPE Wien dne 11.4.2019, kde budu mít přednášku na téma: "Blud: nesmysl nebo hluboký smysl". Zde bude dostatek příležitosti k diskusím a výměnám zkušeností, které nejsou jen abstraktní, ale týkají se postižených, s bezprostředními zkušenostmi…
… a na otázku: Co je nového? Mohu představit nové aspekty psychotických způsobů prožívání a myšlení, které mají také vliv na zacházení a komunikaci s lidmi, kteří z důvodu "přecitlivělé duševní kůže" se na ochranu před "úpalem" stáhnou do "stínu" a vystavují se nebezpečí pochybování o "životě ve stínu".
Dr. Rainer Strobl, narozen 1947 v Bregenzu, promoce na Lékařské Univerzitě ve Vídni, vzdělání – odborný lékař pro psychiatrii a neurologii na univerzitní klinice pro psychiatrii Wien/AKH, psychoterapeut, těžiště jeho vědecké práce: Sociální psychiatrie, Psychopatologie ("schizofrenní světový názor"), Psychoterapie schizofrenních psychóz (docentura), Rehabilitace (docentura), publikace: "Umění a klam", "Když se svět v hlavě roztříští" (brožura). Od roku 2010 je v důchodu činný jako člen dozorčí rady organizace PRO MENTE Korutany a pracuje též ve skupinové terapii pro psychózy organizace PSO Wien.
Kontakt: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.